Člen ČSSD a kandidát
za Pardubický kraj
za Pardubický kraj
Miroslav Váňa je český politik, který ušel ve svých 56 letech kus životní i politické cesty. Nebyla vždy jednoduchá a určitě ne černobílá. Jakým je doopravdy člověkem a jaké je jeho spojení s městem Pardubice? To se můžete dozvědět v rozhovoru a udělat si svůj názor...
Jsem patriot. V Pardubicích jsem se narodil. Ve dvou letech jsme se ale s rodiči museli odstěhovat kvůli zdravotnímu stavu mé sestry Ivetky na sever do Teplic. Každé prázdniny jsem ale jezdil k příbuzenstvu do Pardubic, kde jsem se cítil doma. V 25 letech jsem se v Pardubicích usídlil natrvalo. A tady už jsem zůstal.
Otec zemřel, když mi bylo 13 let, což velmi ovlivnilo moje dospívání. Jednoho dne jsem přišel ze školy a šli jsme s tátou umýt auto. Najednou se zarazil a začal se chytat za srdce. Chtěl jsem ho od té práce odvést, ale nenechal mě. Hlavou mi běželo, co by se stalo, kdyby… Maminka byla zdravotní sestra v domově důchodců a na tatínkovi byla závislá. Najednou se zakymácel a měl zavřené oči. Byl to šok pro celou rodinu, maminka se z toho zhroutila… a tím mi skončilo dětství. Odloučil jsem se logicky od vrstevníků a měl jsem starosti i povinnosti místo mého tatínka. Víra mi v tomto období velmi pomáhala. Konec základní školy tedy pro mne nebyl lehkým obdobím. Snažil jsem se rodině pomáhat, jak se dalo. S maminkou jsme nejen díky tomu měli k sobě opravdu blízko. Bohužel zemřela v Pardubicích před třemi lety.
Ivetka měla od narození dětskou mozkovou obrnu a byla na mne velmi závislá. Jako dítě nosila konstrukci, aby mohla držet tělo, ale mentálně byla na vysoké úrovni. Měla postižené pohybové centrum a bohužel sklízela od zdravých lidí posměch. Nebylo lehké se s tím vyrovnat. Staral jsem se o ni od tátovy smrti až do jejích nedožitých 23. narozenin. Postižení a smrt Ivetky mi daly do života opravdu hodně. Naše rodina tím byla zkrátka jiná.
Nikdy mě nenapadlo, že bych měl dělat politiku. Jako mladý jsem pracoval ve Státním podniku VCHZ Synthesia Semtín. Začátkem roku 1989 se začaly volit pracovní rady, kdy lidé volili osoby ze svého středu. Vyhrál jsem je já, z čehož jsem byl překvapený až zděšený. Stejně tak i vedení podniku, protože jsem chodil do kostela a nebyl ve straně. Vedení podniku začalo spekulovat a podnikat své kroky. Takže mé první volby byly spojené s nečekaným strmým vzestupem i pádem. Byl jsem nucen dát výpověď. A tehdy jsem nastoupil do Stavebního bytového družstva Pardubice, kde jsem vzápětí zažil druhé volby, tentokrát na pozici jeho předsedy. Byla to pro mne výzva, postup a nové zkušenosti. V této pozici působím dodnes – tedy 30 let s přestávkou deseti let v parlamentu. V družstvu jsem byl spokojený, ale pochopil jsem, že pokud jako jeho předseda nemám nějaké stranické krytí, jsem méněcenný a nemohu pro družstvo získat větší výhody. Původně jsem měl zájem o vstup do KDU, ale to nedopadlo, protože ve mně tehdejší lídři strany spatřovali konkurenci. Začal jsem tedy studovat programy jiných stran. U ČSSD jsem se ztotožnil s cílem „solidarita, pomoc člověku v nouzi, sociální podtext“. Mým vzorem byl profesor VŠ docent Miloš Titz (později poslanec ČSSD), který mne velmi zaujal. Když jsem s ním vedl hovory, bral jsem ho jako člověka s morálními hodnotami a on byl důvodem, proč jsem vstoupil do této strany.
Mé počátky ve straně byly relativně snadné. Vyčníval jsem, politický růst nebyl složitý, stal jsem se předsedou pro 11 okresů (tehdy Pardubic i Hradce Králové). Po oddělení Hradce Králové jsem se stal předsedou pro Pardubický kraj a zároveň nejdéle působícím předsedou ve straně v celé ČR. Tak jak to v životě bývá, když jste známý a máte přátele, přibývá i protivníků. Mezitím jsem se stal na deset let i poslancem. Mohl jsem se jím stát dříve, ale chtěl jsem být nablízku dětem. Poslancem jsem nakonec byl po tři volební období. Čím déle jste ve funkci, tím více trpíte slepotou a začnete jako člověk dělat chyby. Můj poslanecký konec je spojen s obdobím, kdy na mou osobu byla postavena řada mediálních polopravd a fabulací. Tohle životní období mne po profesionální stránce mrzelo a mrzí nejvíce. Takže dobře vím, že je důležité poučit se z chyb. Nicméně mám dostatek politických zkušeností, jsem rváč a nebojím se říkat to, k čemu jiní nemají odvahu.
Víra je ta nejinternější věc každého člověka. Já jsem od malička praktikující křtěný katolík, oba moji rodiče byli věřící, chodil jsem a chodím pravidelně do kostela. Provokují mě ale lidé, kteří po revoluci rychle pochopili, že je „in“ být věřícím. Ti, kteří hrají komedii na obdiv, okatě přispívají na charitu. Je to neopravdové a mě taková faleš vadí a provokuje mě. Kdo je doopravdy věřící, nemá potřebu o tom ani mluvit nebo někoho přesvědčovat. Respektuji, že každý je nějaký. I nevěřící je dobrý člověk nebo někteří i lepší. Vyznávám naprostou svobodu. Nemám ovšem rád tu komediálnost nebo zneužívání víry k osobní popularitě.
Ano, mám ji v sobě po otci. Tatínek byl velký sportovec, profesionální boxer. Na jednu stranu i v mém případě neměl pro ránu daleko, ale přesto, že byl tvrdý, dokázal být lidsky soucitný. A to mám po něm. Je to umocněno i příběhem mé sestry, pokud dodnes vidím někoho postiženého, mám vnitřní naprosto čisté sdílení a určitou slabost pro takové lidi. Pokud někdo přijde, že chce pomoct, nikdy neřeknu „nezajímá mě to“.